Divadlo žije, někdy až moc

Často slýchávám lidi okolo mě říkat fráze typu, že divadlo je živé umění, a tak i návštěva jednoho titulu vícekrát přináší rozdílné zážitky. Nutno říct, že mají pravdu. Divadlo opravdu žije a někdy mnohem víc, než je na první pohled znát.

Nejvíc života se do divadelních představení dostávalo, alespoň z toho, co jsem v praxi vypozoroval já, na divadelních zájezdech. Zvláště pak když jsou umělci, již jsou zvyklí hrát především ve vnitřních prostorách divadel, znenadání vystaveni zámeckým zahradám, otáčivým jevištím a jiným zákeřnostem. To se třeba i takové tajuplné romantické představení jako Dvořákova Rusalka změní v boj o každou kapku krve. Zejména když představení započne ve večerních hodinách v sezóně rojení komárů a váš skromný kostým se skládá jen ze suspenzoru a krátkých upjatých trenýrek tělové barvy. Navíc základem choreografie bylo dělat všechny pohyby až nadlidsky pomalu, což nikdo nevydržel déle než prvních pět minut tříhodinové opery. Od šesté minuty se představení změnilo v lítou bitvu s komáry. Dlaně svižně dopadající na nahá těla tanečníků, kteří se v druhé půlce už bezelstně tleskali i mezi sebou, vytvořil nejdelší potlesk při divadelním představení, jaký kdy zámecká zahrada v Litomyšli zažila. Do tohoto nepořádku se neplánovaně přidal i orchestr, který často vydával žalostné tóny. Když jsem se za pravidelného plácání přiblížil k jejich notovému zápisu, pochopil jsem. Otravný hmyz dosedal na otevřené stránky partitur, jejichž čtení vypadalo následovně: nota, nota, komár, komár, nota, můra, pomlka, komár. Myslím, že toho dne si místní publikum muselo pomyslet, že umělci z Prahy už asi nevědí, jak by tradiční operní kusy oživilo.

Řádnými doušky života jsme se školním souborem zpestřili i vystoupení ve skotském Národním divadle. Před představením jsme byli všichni nervózní, ale naše číslo přicházelo na řadu až na konci druhé části. Proto jsme rozcvičování odkládali na později. Jeden lehce přemotivovaný kolega však rázně švihal nohou na společné chodbě již dlouho před výstupem. Pot z něj stříkal do všech světových stran, a tak se stalo, že na vlastnoručně nadojeném rybníčku uklouzl, a co čert nechtěl, při pádu vrazil loktem do zdi. To by snad ani tolik nevadilo, kdyby se přesně v těch místech nevyskytoval spínač požárního poplachu, který mocný úder nevydržel a spustil poplach. Účinkující i diváci tak za ječivých zvuků sirén zběsile opouštěli divadlo. Náš kolega se s naprosto zoufalým výrazem ve tváři snažil ostatní zastavit a křičel, že nechtěl, že to byl omyl.

"It vos e mistejk. It vos e mistejk. Ajem sory," ozývalo se s českým přízvukem z jeho hrdla.

"Ty vole, drž hubu, víš, kolik stojí marnej výjezd hasičů u nás, natožpak ve Skotsku," opáčil mu kamarád, a tak jsme všichni utíkali společně se stádem ostatních účinkujících, dělajíce při tom, že o poplachu nevíme zhola nic.

O největší oživení taneční scény jsme se však postarali až v dalekém Thajsku, kam náš soubor zavítal na týdenní festival. Hned první den jsme měli diváky nalákat krátkou, pětiminutovou ukázkou na provizorním jevišti v jednom z bangkokských parků. Před námi vystoupilo japonské divadlo s formou zvanou butó, což je druh umění, kdy se umělci pokrytí bílým práškem od hlavy až k patě pohybují pokud možno tak, aby po jejich představení jeviště vypadalo, jako kdyby se na něj vysypal náklaďák s moukou.

S počínajícím deštěm jsme natěšení postupně vbíhali na jeviště na náš velmi důstojný kus choreografie, ale kluzká kaše, která vznikla ze směsi mouky a deště, zapříčinila, že jsme skončili všichni na jedné velké hromadě přímo uprostřed jeviště. Jen co jsme se rozpletli, zkusili jsme zahodit taneční obuv, ale efekt nebyl valný. Prosmýkali jsme se tedy pětiminutovým výstupem po jevišti, podpírajíce jeden druhého, a křečovitě jsme se snažili, aby žádný člen souboru nedobrovolně neopustil prostor určený k tanci. Asijský divák si naštěstí vyložil náš výstup jako komickou vložku, a tak se stalo, že jsme měli na představení v divadle další den vyprodáno.

Divadlo tedy opravdu žije, a vzhledem k tomu, jak veselá je většina lidí, kteří umění provozují, tak asi nikdy žít nepřestane, tedy alespoň doufejme.