Pokud mě někdo chce zabavit, už od mých dětských let mi stačí hodit cokoliv, co se kutálí, a je ode mě na několik hodin pokoj. Míče všech velikostí a druhů mají proto v mém životě nenahraditelnou pozici i přesto, že jsou s nimi občas spojené útrpné vzpomínky. Na druhou stranu mi taková meruna pomáhala zvládat složité situace a mladistvá trápení....
Ve čtrnácti letech jsem byl vyslán na svou tehdy největší životní zkoušku. Měl jsem se odstěhovat do pražské džungle a začít se starat sám o sebe. Z dnešního pohledu mohu říct, že bych s klidným srdcem doplnil rčení Život je nejlepší učitel o dovětek A Praha nejtvrdší učitelka.
Asi nejoblíbenějším spolkem studentů na taneční konzervatoři byl spolek Vesuv. Tedy určitě u vedení naší školy. Jednalo se o pracovní název pro nezletilé kuřáky, kteří díky povinným neplaceným brigádám, jež dostali jako trest za požívání nikotinu, postavili skoro polovinu zařízení školy. Samozřejmě dveře ředitelny byly otevřeny všem pracantům, a...
Tak se mi zdá, že se s duchovními guru všeho druhu doslova roztrhl pytel. Někteří se snaží pomoct zoufalým ženám odháčkováním, což je volný překlad slov ojet, brousit, píglovat, ohnout nebo třeba souložit. Ještě ke všemu to dotyčný "guru" navlékne tak, aby mu za to byly zaplaceny doslova neduchovní peníze. Další si přečtou pár knížek duchovního...
Bez mučení přiznávám, že jsem blázen. Blázen do organizace a plánování všeho druhu. Když jsem se pokoušel vybavit si zkušenost, která odstartovala tuto moji úchylku, dopátral jsem se v paměti až do let, kdy jsem byl ještě bezstarostný školák. V této době chaosu jsem si pro ulehčení školní aktovky vymyslel tzv. systém jednoho sešitu. Jinými slovy,...
Jako poctivý občan považuji za svou povinnost, abych s vámi sdílel nejnovější trendy silniční sebeobrany, které se stávají snad i celosvětovým hitem mezi řidiči.
Často jsem se udiveně ptal sám sebe, proč jsou k sobě lidé tak neohleduplní, ale po zážitcích posledního týdne jsem našel odpověď i na tuto filozofickou otázku.
Často slýchávám lidi okolo mě říkat fráze typu, že divadlo je živé umění, a tak i návštěva jednoho titulu vícekrát přináší rozdílné zážitky. Nutno říct, že mají pravdu. Divadlo opravdu žije a někdy mnohem víc, než je na první pohled znát.
Snad proto, že jsem se na základní škole stal obětí šikany, oblíbil jsem si bojové sporty všeho druhu. Postupem času se za mě stával nelítostný vlčí válečník, nutno dodat, že nelítostný a snad až nemilosrdný jsem byl po většinu času hlavně sám k sobě. Obrázek o tomto tvrzení si však z následujícího vyprávění udělejte sami.
Kdybych měl jmenovat jednu vlastnost, která mně za mých školních let nechyběla, ale snad i přebývala, jmenoval bych jednoznačně kreativitu. Faktem bylo, že čím hůře se mi v lavici dařilo, tím více jsem schopnost tvořit rozvíjel. Bohužel úplně jiným směrem, než by se rodičům i učitelům zamlouvalo.
Během let jsem vypozoroval zdánlivé náhody, které vždy vedly k tomu, že jsem sám sebe zmrzačil, případně jsem se něčeho chytil a ono to upadlo. Snad za to může moje dobrodružná povaha nebo možná to, že občas jen tak bezcílně bloudím, ponořen do vlastních myšlenek, nevnímaje okolní svět. Buď jak buď, toto trápení mě pronásleduje již od nepaměti.
Ačkoliv jsem se narodil poblíž Jizerských hor, k lyžování jsem v mládí veden nebyl, a tak se stalo, že jsem se svého lyžařského panictví zbavil až na lednovém soustředění taneční konzervatoře. Svoje první lyže jsem dostal o necelý měsíc dříve pod stromeček, i když přesnější by bylo říct lyži. Můj otčím si tehdy koupil zbrusu nové lyžařské vybavení...
Často jsem si v minulosti kladl otázku, odkud se ve mně vzala - nebál bych se říct až palčivá - láska k uklízení. Odpověď se mi podařilo najít, když jsem jednoho dne zavzpomínal na svoje pestré dětství. Jedním z impulsů byl beze sporu otčím, který měl v oblibě přehazování již špinavého oblečení přes opěradlo židle v obývacím pokoji. Často jsem...
Ještě dnes si živě vybavuji, jak jsem si kupoval svou první počítačovou hru. Jednalo se o simulátor zoologických zahrad a právě tato volba zřejmě posílila mou lásku ke zvířectvu všeho druhu. Neustále jsem pak přemlouval rodiče, aby mi koupili křečka, pokud možno i s křečicí, případně psa nebo kočku, a když na nic zmíněného nepřistoupili, snížil...
Už jako malý kluk jsem toužil být proslulým hokejistou a objíždět kluziště NHL jako postrach soupeřových gólmanů. Proto když jsem se později rozhodoval, na jakou školu nastoupit, byla taneční konzervatoř jasná volba, poněvadž jak řekli rodiče: "Na hokej nepůjdeš, my máme radši tancování." Započal jsem tedy kariéru mladého Harapesa, a to i přesto,...
