Lyžařská legenda

Ačkoliv jsem se narodil poblíž Jizerských hor, k lyžování jsem v mládí veden nebyl, a tak se stalo, že jsem se svého lyžařského panictví zbavil až na lednovém soustředění taneční konzervatoře. Svoje první lyže jsem dostal o necelý měsíc dříve pod stromeček, i když přesnější by bylo říct lyži. Můj otčím si tehdy koupil zbrusu nové lyžařské vybavení a půlku z něho mi na oko daroval. Stal jsem se tak hrdým vlastníkem jedné lyže, jedné lyžařské boty a jedné hole. Navíc si rodiče můj rozpačitý úsměv špatně vyložili jako projev nadšení a o rok později mi nadělili jednu in-line brusli. Prosbu o jízdní kolo jsem tehdy moudře pozdržel až do doby, kdy jsem začal vydělávat, a koupil jsem si ho pro jistotu sám, protože jistě uznáte, že jen po předním kole by se mi do libereckých kopců jezdilo celkem špatně.

Na soustředění jsem si pak dlouhou dobu nenechal vzít nadšení, které ve mě vyvolávaly zasněžené krkonošské vrcholy, viditelné z oken Bradlerovy boudy, a těšil jsem se na první lyžařský zážitek na sjezdovce. Možná právě proto mě vyvedl z míry rozkaz našeho ředitele, jenž mě pověřil důležitým úkolem, abych s ním a dalšími třemi chlapci vyrazil v pět hodin ráno dolů do údolí. Cílem bylo připravit taneční sál pro ostatní. Avšak ani ředitel, ani žádný ze členů naší ranní expedice nebral v potaz mé námitky, že jsem na lyžích nikdy nestál. Vstal jsem tedy pro jistotu dříve než ostatní, abych si zkusil svoje vybavení poprvé nasadit v soukromí. Ne snad proto, že bych se styděl, ale princip fungování tohoto typu sportovního náčiní jsem doposavad znal jen z knížek. A tak se stalo, že na mě moji později stávající spolužáci čekali před boudou jen půl hodiny. Při prosbě, jestli by mi někdo mohl názorně ukázat, jak se na lyžích jezdí, na mě ředitel zařval, že mám plužit, a odjel následován chlapci do tmy lesa. Vzhledem k tomu, že mi zdraví bylo přednější než lámání sjezdových rekordů, jsem se vždy rozjel a při dosažení zběsilé rychlosti okolo pěti kilometrů za hodinu jsem pro jistotu zapadl do závěje. Přesně z toho důvodu si zbytek expedice v údolí pár desítek minut počkal, než dorazil Vlk v rouše sněhuláčím. Musím říct, že jsem očekával spíše pochvalu než salvu nadávek na můj účet, ale ředitel byl jiného názoru.

Ještě toho odpoledne jsme se poprvé vydali na sjezdovku a já se vskutku těšil, až se naučím ovládat ta pekelná prkýnka. Nicméně první problém nastal hned pod sjezdovkou. Pochopil jsem, že mě nečeká kabinová lanovka jako v televizi, ale jakási kotva, na které se cestou nahoru udrželi maximálně čtyři lidi z deseti. O pár zmařených pokusů a několik hodin později jsem se však konečně rozjel vstříc sněhobílé budoucnosti. To se nedalo říct o lyžaři, který nasedal se mnou, protože ho hned první škubnutí vyslalo pojídat sníh do závěje.

"Amatér," pomyslel jsem si a napadlo mě, že bych si mohl cestu nahoru zpříjemnit a složitě jsem si kotvu vklínil mezi nohy.

"Cha chá, a teď už nemůžu spadnout ani náhodou," říkal jsem si hrdě pro sebe. Mé nadšení však opadlo, hned jak jsem se přiblížil ke koncové točně vleku. V jakési prapodivné poloze, jeda jen na jedné noze, jsem se hystericky snažil sedák kotvy vyprostit. Na poslední chvíli jsem v hlubokém předklonu úkon zvládl a ohavné zařízení jsem vztekle odhodil. Dnes už vím, že jsem i při zahazování měl být opatrnější. Jedno rameno kotvy totiž zajelo do poutka mého batohu a já se po zádech nedobrovolně vydal na okružní jízdu kolem točny. V tomto okamžiku naštěstí zareagoval vlekař, který zastavením zařízení konečně ukončil moje utrpení.

Vydal jsem se tedy za mou oblíbenou instruktorkou Mílou dolů z kopce a konečně jsem se do ježdění začínal dostávat. Poslední sjezd však zasadil další ránu mému, už tak chatrnému sebevědomí. Sklon svahu byl totiž natolik strmý, že už jsem nemohl zabrzdit, a potom, co jsem rozevlátě přejel nové lyže svého kamaráda, jsem se zastavil až o dřevěný plot, přes který jsem přepadl do nadýchané závěje. Jen co jsem zkontroloval vybavení, zjistil jsem, že mám zlomenou hůlku. Po chvilce uvažování mi však došlo, že ta zlomená hůlka dozajista nebyla z mojí poloviny vybavení, ale z té otčímovy, a zase jsem se rychle uklidnil.

Proto přemýšlím, že obdržet vždy jen polovinu kompletu má něco do sebe. Možná jednou, až budu mít svoje děti, pořídím jim jen baterii z mobilního telefonu, jednu bačkoru, polovinu stravenky do jídelny, případně volant z auta a budu doufat, že to ocení stejně jako kdysi já.