Vlk brigádníkem

Asi nejoblíbenějším spolkem studentů na taneční konzervatoři byl spolek Vesuv. Tedy určitě u vedení naší školy. Jednalo se o pracovní název pro nezletilé kuřáky, kteří díky povinným neplaceným brigádám, jež dostali jako trest za požívání nikotinu, postavili skoro polovinu zařízení školy. Samozřejmě dveře ředitelny byly otevřeny všem pracantům, a tak se do pracovního hnutí Postavme si školu sami mohl zapojit kdekdo.

Jednoho léta jsem se rozhodl přivydělat si nějaký ten halíř a přihlásil se v ředitelně s tím, že dostanu k přerovnání pár krabic ve školní knihovně. O to víc jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že budu stavět zeď. Jako zatím nedostudovaný, nezletilý a v zednických oborech krajně nezkušený tanečník jsem byl přiveden na místo činu. Stavba měla být částečně ze dřeva, a tak mi byly krátce nastíněny základy práce s motorovou pilou, kterou jsem sotva udržel. Následně se všichni sebrali a odjeli na dovolenou.

Čekalo mě čtrnáct dní tvrdé práce, kterou jsem zahájil poněkud neslavně, protože pootevřené víčko nádrže motorové pily způsobilo, že jsem byl od hlavy až k patě zlitý benzínem. To, že jsem vypadal jako čert s hodností vraníka, teda vlastně vlka, ale nebyl můj největší problém. Jak jsem neviděl a snažil se zkrotit zapnutou motorovou pilu, pokud možno tak, abych si u toho neuřízl nohu, podařilo se mi bez mrknutí oka proříznout dveře do dívčích šaten. Za to mě ředitel sice nepochválil, ale mezi heterosexuálními spolužáky jsem byl oslavován pomalu až do příštích prázdnin.

O rok později jsem si řekl, že by bylo hezké si zase nějaký ten peníz vydělat, a s tím, že to nejhorší už mám za sebou, jsem znovu vstoupil do kanceláře školy. Tentokrát jsem byl odvezen na ředitelovu chatu, postaven k haldě dřeva a po desetivteřinové instruktáži práce s cirkulárkou jsem se pustil do práce. Celý den jsem do úmoru řezal a poslouchal tradiční zvonivý zvuk, který pila vydávala. Právě díky svému pracovnímu nasazení a také díky absenci ochranných pomůcek jsem pak tři dny zažíval pocit absolutního ticha. Ostatní jen naprázdno otevírali pusy, ale nedolehla ke mně ani hláska. Vydržel jsem tak v jedné místnosti i s lidmi, před kterými jsem běžně utíkal pryč. Kupodivu se mi časem sluch zase vrátil, ale dodnes mi ostatní říkají, že slyším jen to, co chci.

Bylo třeba učinit změnu a začít se rozvíjet v mém studijním oboru. Navíc při tanci byla šance na ztrátu sluchu, případně končetiny absolutně mizivá. Postupem času se mi krátké umělecké brigády začaly kupit a dostal jsem se i mezi lidi ze světa televizní zábavy. Neminula mě ani účast v hlavních vysílacích časech, a kromě vydělaných peněz jsem tak potěšil babičky a tetičky ze všech konců země. Odvrácenou stránkou věci bylo zvedání naducaných zpěvaček až ke hvězdám, pokud možno se snahou se je snažit zbrzdit při pádu dolů, aby nepropadly podlahou až do sklepních prostor. U toho se člověk usmíval jako blázen, aby to vypadalo, že není nic lepšího než si pohazovat s pobrukujícím pytlem brambor. Navíc jen co se přestalo natáčet, ukázaly některé rádoby hvězdy svou pravou tvář, která nebyla ani zdaleka tak milá jako ta v přímém přenosu.

Nakonec jsem se naučil, že každá práce má chleba o dvou kůrkách. Nicméně i přesto jsou v mém životě místa, kam bych mohl jít pracovat jen na pár dní, a to po vydatném řezání na cirkulárce bez použití chrániče sluchu.