Plánuji tedy jsem

            Bez mučení přiznávám, že jsem blázen. Blázen do organizace a plánování všeho druhu. Když jsem se pokoušel vybavit si zkušenost, která odstartovala tuto moji úchylku, dopátral jsem se v paměti až do let, kdy jsem byl ještě bezstarostný školák. V této době chaosu jsem si pro ulehčení školní aktovky vymyslel tzv. systém jednoho sešitu. Jinými slovy, psal jsem všechny předměty od češtiny přes dějepis až k matematice do jednoho bloku formátu A4. Jenže poté, co můj "vylepšovák" odhalila třídní učitelka, jsem musel všechno učivo za posledních sedm měsíců přepsat. To zanechalo opravdu výraznou stopu v pravém předloktí a mém uvažování.

"Odteď budu mít všechno tip ťop," řekl jsem si závazně, když jsem udělal poslední tečku za přepisovanou látkou.

A tak jsem se v životě vydal na stezku nezřízeného plánování. Vše začalo barevnými školními rozvrhy, což můžete považovat za běžnou záležitost, ale příchod moderních technologií a tabulkových editorů zapříčinil skutečný rozmach mojí obsese. Pro správné plánování je totiž potřeba mít správná data. Začal jsem si tedy vše zapisovat. Například kolik jsem snědl kalorií, kolik jsem naspal hodin, kolik jsem strávil času vykonáváním různých dalších činností a v neposlední řadě kolik jsem utratil peněz. V rozpočtové tabulce mi však dělaly neplechu drobné, které jsem zapomínal po kapsách, a z toho důvodu jsem vymyslel neotřelý způsob, jak se zlozvyku zbavit. Byla to taková moje hra s bezdomovci neboli - jak se říká lidově - "somráky" všeho druhu. Pokud jsem šel po ulici a někdo mě poprosil o drobné, sáhl jsem do kapsy, a pokud jsem v ní objevil neuklizené peníze, musel jsem je prosebníkovi vydat. Posledními takto odevzdanými penězi byla stokoruna na oběd před patnácti lety. Od té doby se všechny moje drobné nacházejí v peněžence, čímž pádem součty v rozpočtových tabulkách souhlasily, já přestal hladovět a začal jsem konečně racionálně uvažovat, komu přispět, komu ne a případně jakou sumou.

Ale zpět k organizaci času. Pokud se v životě nudíte, rozhodně si nekupujte medvídka mývala, ani se nemusíte hned ženit nebo vdávat, jak se běžně doporučuje. Stačí si nastavit do mobilního telefonu pár upomínek, které vám nudu ze života vyženou, a to přímo sviňským krokem. Nikdo netvrdí, že vám musí zvonit mobil každou čtvrthodinu jako mně, ze začátku stačí pět až šest připomínek a na nudu vám zbudou jen matné vzpomínky. Občas se mě někdo zeptá, jestli upomínek nemám zbytečně moc, jestli to už není přehnané. Nu, za ta léta jsem si vypěstoval vcelku bezpečný způsob, jak na sobě zpozorovat přepětí. Jedná se o takový malý rychle se opakující cuk pravého oka. Jakmile se tento "pajcovák" dostaví, snažím se přibrzdit a snižuji počet připomínek za den na pětatřicet nejdůležitějších.

Základem veškerého plánovaní je ovšem kalendář. Ten můj hýří barvami jako známý festival v brazilském Riu de Janeiro. Toto vylepšení také ulehčuje organizaci, a to hned po tom, co si po pár měsících zapamatujete, k jaké činnosti je každá z deseti barev přiřazena. Druhotným efektem je, že pokud si diář naplníte tak, že nic nestíháte, pohled na celé spektrum barev vás alespoň trochu rozveselí. Nicméně i používání elektronických diářů má své hranice. Například jsem vypozoroval, že zvaní manželky na rande pomocí sdíleného kalendáře, bůhví proč, nevyvolávalo v drahé polovičce totéž nadšení jako u mě, a tak jsem od této činnosti po rozvodu upustil.

Vzhledem k psychické náročnosti tohoto způsobu života jsem asi ve třiceti letech usoudil, že jeden den v týdnu bych mohl fungovat jako "normální" člověk, a zavedl jsem volné neděle. To je vám den, kdy dělám jen to, co se mi chce. Takže většinou nic moc. Žiju jako šílený hipík z minuty na minutu a můj mobil dvacet čtyři hodin mlčí. Často si dovolím i takovou bláznivinu, že v autě nedodržuji předepsanou rychlost a městem se řítím třeba i pětapadesátkou. Případně provedu takovou klukovinu, že si na nedělní ráno nenastavím budík. Nicméně pro případ, že bych se o volném dni nudil, jsem si vytvořil skromný seznam asi dvaceti aktivit, které bych mohl dělat, abych nemrhal časem. Seznamy jsou vlastně dva na zimní a letní sezónu. Jedině tak je totiž jistota, že do toho nedělního chaosu vnesu alespoň trochu řádu.

No nic, rád bych vám ještě dlouho vypisoval o svém organizačním koníčku, ale čas vytyčený pro psaní se uchýlil ke konci, a navíc mi pípla další upomínka. Tak zase někdy příště.