Školák kreativec

Kdybych měl jmenovat jednu vlastnost, která mně za mých školních let nechyběla, ale snad i přebývala, jmenoval bych jednoznačně kreativitu. Faktem bylo, že čím hůře se mi v lavici dařilo, tím více jsem schopnost tvořit rozvíjel. Bohužel úplně jiným směrem, než by se rodičům i učitelům zamlouvalo.

Úplně prvním z mých kreativních přestupků bylo, že jsem několikrát ztratil žákovskou knížku. Poprvé po závěrečné písemné práci z češtiny, následně o týden později po výsledcích z matematiky a nakonec jsem ji pro jistotu spálil po tom, co mi třídní učitelka napsala poznámku, že často ztrácím žákovskou knihu. Tento způsob vedení školní docházky se mi ale moc nevyplatil. Co týden jsem utratil celé kapesné za nákup nových studentských průkazů a navíc se vše provalilo po třídních schůzkách, takže bylo další ztrácení bezpředmětné.

Zvolil jsem tedy jinou strategii a začal jsem známky přepisovat. Nebál bych se říct, že jsem je snad až překresloval, a to vzhledem k faktu, že jsem byl schopen z pětky udělat trojku, aniž by si toho kdo všiml. Tedy jen do vysvědčení, které neodpovídalo mým studijním výsledkům, jež rodiče pravidelně podepisovali. Po vášnivé rozmluvě v kabinetě českého jazyka mě doma znovu čekal sveřepý hlas a pevná ruka zákona v podobě mé zoufalé mamky.

Příští rok jsem tedy zvolil jinou taktiku a začal se učit podpis mého dědy, který díky svému pokročilému věku a dostatku alkoholu v krvi škrábal jako nevypsaný druhák. To mi situaci velmi ulehčilo a zakrátko jsem se bez mrknutí oka podepisoval jako on. Tato metoda mi ulehčila od vysvětlování čtyřek a "kulí" z domácích úkolů na dlouhé měsíce, ale jednou před Vánoci, když mamka potkala dědu náhodou střízlivého, vyšla pravda najevo. Sice mi prarodič pár podpisů, jak se říká lidově, přikryl, ale z obav, co mu k tomu řekne babička, jich mnoho nebylo. Navíc ve škole udělala paní učitelka prohlídku sešitů a zjistila, že zatímco ostatní spolužáci mají okolo osmi sešitů, mně stačil pouze jeden tlustší, do kterého jsem psal všechno. Moje výmluva, že nosím jen jeden sešit, abych si neničil záda, mě stála dvě hodiny po škole a musel jsem do čtrnácti dnů zjednat nápravu. Z toho přepisování mě tak bolela ruka, že už jsem na podepisování členů rodiny neměl sílu.

Následně si mě pro mou kreativitu začali pedagogové více všímat, ale nutno říct, že rčení "pod svíčkou je největší tma" platilo stoprocentně. Situace se jednoho červnového dne měla tak, že jsem potřeboval odjet na mistrovství světa ve společenských tancích do Itálie. Podmínkou z maminčiny strany bylo, že musím mít slušné známky, a tak jsem se nechal inspirovat ke svému největšímu přestupku. Bral jsem v potaz i to, že se na něj asi stejně přijde, ale doufal jsem, že to bude až po tom, co se opálený vrátím do Čech. Těsně před odjezdem se totiž konaly třídní schůzky a my jako žáci jsme měli zapisovat svoje známky na rozdané papíry. Zřejmě proto, že paní učitelka měla ve svém volnu lepší věci na práci než plnit vlastní povinnosti, každopádně mi to přišlo vhod. Byl jsem přesazen do první lavice, aby na mě bylo dobře vidět, a pak se začalo diktovat.

"Vlk. Český jazyk za čtyři," pravila naše třídní. Já si jen pomyslel, že mamka by radši alespoň trojku, a tak jsem přímo pod učitelčiným zrakem zapsal za tři.

"Vlk. Matematika za čtyři," zaznělo třídou.

"Tak třeba taky trojka," pomyslel jsem si bez bázně a hany.

Takto jsme prošli všechny předměty a při pohledu na papír se známkami jsem cítil hrdost, jak jsem se za poslední pololetí zlepšil. Chvilku mi zatrnulo, když nade mnou zakroužila třídní, ale nakonec odešla se slovy: "Tentokrát jsi nedostal prostor k podvádění, viď? Tak jsem vážně zvědavá, co na to řekne tvoje maminka."

Upřímně jsem odpověděl, že já jsem taky moc zvědavý.

Ani tentokrát jsem neměl štěstí, ba snad bych řekl, že jsem měl přímo smůlu. Když totiž mamka nadšená mým zlepšením došla ke katedře, aby se domluvila na mém odjezdu do zahraničí, zahlédla katalogový list otevřený na stránce s mým jménem. Uznejte sami, že to byl prostě pech. Její rozčarování z rozdílných známek na obou dokumentech vykouzlilo na mém pozadí přímo artistický otisk dlaně, který vydržel až do konce pobytu v Itálii. Ano, nakonec jsem přece jel, protože na mistrovství světa se nekvalifikujete každý den. Jediné, co mě dodnes mrzí, je však to, že jsem neviděl výraz třídní učitelky, když zjistila, že jsem jí přímo pod nosem psal, co mě napadlo.

Závěrem by se slušelo říct, že toto byl můj poslední přestupek. Usoudil jsem, že žít poctivě stojí méně modřin, a také jsem se slitoval nad rodiči, kteří byli z mé kreativity na pokraji šílenství. No a pokud máte vlastní děti, které jsou podobně nadaní jako já, uklidním vás. Nakonec jsem odmaturoval se samými jedničkami a proti všem odhadům mé třídní mě vzali i na vysokou.