Rybář, ten tvrdej chleba má

     Do řad tichých bláznů mě poprvé přivedl můj děda. Bylo to jednoho letního poledne, kdy jsem prvně dorazil na břeh liberecké přehrady. Do ruky jsem místo prutu dostal klacek, místo vlasce provázek a na to vše přišel napůl zrezlý háček. Poté, co jsem svoje první vybavení hodinu máčel ve vodě naprázdno a bez úspěchu, daroval mi prarodič neochotně i půlku žížaly. Sám pak nahodil svoje moderní vybavení, hrdě se usadil do nové rybářské židle, a to tak, aby si ho všichni kolem všimli. Nicméně ani po hodině se jeho pruty nehnuly a já tahal jednoho okouna za druhým i přesto, že jsem každému z nich musel vypáčit snědenou žížalu, aby bylo na co chytat dál. Aneb jak jsem byl dědou upozorněn, jako novic si prý další žížalu nezasloužím.

     Ovšem největší úlovek během svého prvního rybaření jsem neměl na svědomí já, nýbrž můj prošedivělý lovecký učitel. To se vám najednou na druhé straně přehrady začaly tvořit kruhy od bublin unikajících ze dna a zkušený lovec zbystřil. Pak bez váhání uchopil prut a bleskurychle nahodil do míst, kde vřela voda. Návnada ani nestihla dopadnout do bahna v hlubinách, když se vlasec napnul a brzda navijáku začala kvílet. Podle toho, jak si ryba plula po přehradě dle libosti, ani nezaregistrovala, že se napíchla na háček. Po dobré půlhodině se můj děd vzedmul k poslednímu pokusu o zdolání monstra, až mi tento okamžik připomněl výjevy ze známé knihy Stařec a moře od Ernesta Hemingwaye. O to větší bylo překvapení, když se ryba těsně u břehu ukázala být místo dvacetikilovým kaprem asi šedesátikilovým potápěčem. Po vyproštění háčku, který pronikl neoprenem a zasekl se do svalnatých zad, jsme si vyslechli ještě pár "přívětivých" slov na adresu naší inteligence. Po tomto úlovku už byl můj děda natolik vyčerpán, že jsme se pokorně odebrali domů.

     "O tom potápěči babičce říkat nebudeme, Míšo," byla poslední slova, než jsme před domem vystoupili z auta. Svůj slib jsem dodržel, a tak jsem příště dostal žížal, co si okouní hrdla ráčila.

     Není tedy divu, že jsem si k vodě vypěstoval kladný vztah, a to i přesto, že rybář musí být neustále připraven snášet nepohodlí a nástrahy všeho druhu. Jedna z prvních věcí, které se rychle naučíte, je, že nemá cenu nabírat vodu do kyblíku z vysokého břehu. Hrozí vážné riziko, že po hlavě poletíte rovnou do řeky nebo rybníka, což za ještě studených jarních večerů není nic, po čem vaše tělo touží. Případně je dobré chodit na ryby ve dvou. To pak existuje šance, že vás stejně jako mě zachytí kolega v poslední vteřině za gumu u spoďárů. Druhotným výsledkem tohoto, řekl bych až cirkusového, kousku je, že pobavíte všechny rybáře kolem a bardi o vás budou pět písně po místních hospodách ještě dlouho po incidentu.

      Sem tam ale i trpěliví rybáři ztrácejí nervy. Ony totiž občas přijdou dny, kdy se u vody nic nedaří. Vysedáváte dlouhé hodiny, zírajíce při tom na ukazatele záběru, které se ani nepohnou. Pak po šesti hodinách zabere ryba, ale pro změnu nevydrží vlasec a utrhne se. Trpělivě pokračujete v lovu, za další hodinu znovu záběr, avšak tentokrát se vám ryba vyhákne z háčku. Říkáte si, že tolik smůly si určitě nezasloužíte, a když se začne smrákat, máte konečně další záběr. Ryba je ovšem větší a vezme roha přímo do skrytu nejbližšího potopeného stromu. Marně taháte za vlasec, který nadzdvihne jen část větvoví, ale je vidět, že kapr je stále na háčku. Jako lovec se nevzdáváte, k pobavení všech kolemjdoucích a kolegů rybářů se svlékáte do spodního prádla. Na nohách je radno ponechat pohorky, aby si člověk o členité dno Berounky nerozřízl chodidlo. V tomto skromném úboru pak s prutem v jedné ruce a podběrákem ve druhé vykročíte za mohutného povzbuzování ostatních do chladné tekoucí vody. Snažíte se přitom ignorovat hejna komárů, kteří vám pijí hektolitry krve, a postupujete neochvějně vpřed. Když pak dorazíte k padlému stromu a snažíte se kapra podebrat, zjistíte, že je háček prázdný. Zanadáváte si tedy z plných plic a za sílícího potlesku ostatních, doprovázeného větami typu "Zajímavá technika lovu kolego, kde jste se to naučil?" vylezete potupně o půl kilogram odsáté krve lehčí. Ale přece jsem i tehdy něco chytil, když jsem se druhého dne ráno probudil, měl jsem rýmu jako už dlouho ne. Zřejmě proto, že měla dostatečnou míru a nebyla v tomto období hájená, jsem si ji týden ponechal.

      Takže pokud se rozhodujete, jakému koníčku se oddat, nemohu jinak než vám rybaření vřele doporučit. Užijete si totiž plný podběrák zábavy, na kterou budete rádi vzpomínat až do té doby, než se při výkonu rybářské praxe omylem utopíte.