Vlkův osobní rozvoj

            Tak se mi zdá, že se s duchovními guru všeho druhu doslova roztrhl pytel. Někteří se snaží pomoct zoufalým ženám odháčkováním, což je volný překlad slov ojet, brousit, píglovat, ohnout nebo třeba souložit. Ještě ke všemu to dotyčný "guru" navlékne tak, aby mu za to byly zaplaceny doslova neduchovní peníze. Další si přečtou pár knížek duchovního rozvoje a bez vnitřní autokorektury se jimi začnou řídit, což je ještě ta lepší varianta, protože je spousta lidí, kteří každému na počkání vysypou celou salvu rozumů, které v praxi sami nepraktikují. Pod tímto tlakem jsem se zamyslel, jaká byla vlastně moje cesta duchovního rozvoje, která se často protínala i s nadpřirozenem.

Všechno začalo jednoho letního odpoledne. To se vám toulám ze zkoušky v divadle na oběd, když zahlédnu u vatikánské ambasády davy lidí. S planou nadějí, že bych mohl dostat třeba nějaké jídlo zdarma, jsem se procpal k bariéře. Na charitativní rozdávání jídla jsem shromáždění odhadl dle toho, že bytosti kolem mě neustále rukou přejížděli od hlavy k pupku, jakože máme prázdné žaludky, a pak z ramene na rameno, což jsem si vyložil jako "koukni na mě, zapomněl jsem si batoh se svačinou". Asi po pěti vteřinách ze dveří, za provolávání jména Benedikt, vyskotačil dědeček s bílou hučkou na hlavě. Jídlo neměl, ale zato všem podával ruce. Trochu zklamán, že si kus žvance budu muset znovu koupit sám, jsem si se stařečkem Béďou, nastavujícím vřele ruku mým směrem, plácnul a šel pryč. Když jsem si přečetl noviny, zjistil jsem, že to nebyl jen obyčejný dědeček, ale papež, a usoudil jsem tedy, že odteď už v životě všechno půjde skvěle. Touto tezí jsem si byl jistější ještě o trochu víc, když jsem si přečetl, že ten chlápek v oranžovém prostěradle, co na mě před dvěma týdny s úsměvem pokývnul na Staroměstském náměstí, byl dalajláma.

Nutno však přiznat, že všechno v životě od té doby nešlo jenom skvěle. Dokonce jsem začal narážet na velmi zvláštní lidi. Mým životem prošlo i pár takových, co se na každou otázku ptali kyvadélka. Nastíním čistě náhodný příklad. To se někomu do ruky dostane třeba klacek, který vzdáleně připomíná meč, a on vytáhne kyvadélko - pro neznalé je to prostě hezčí šutr na řetízku - a zeptá se, jestli je ten klacek bájný Excalibur. Následně zařízení v ruce roztočí a to se v severojižním směru rozkýve, což znamená, že jo. Gratulujeme, právě jste se stali majiteli bájného meče, a pokud se shodou okolností jmenujete Arthur nebo vaše jméno začíná na A, případně je ve vašem jméně někde A, určitě spasíte Zemi. Sám jsem se rozhodl tuto metodu vyzkoušet, postavil jsem se nahý doprostřed obývacího pokoje a náruživě roztočil pánev. Na dotaz, co proboha dělám, jsem směle odpověděl: "No, venku je hezky, tak si kejvu, jestli dneska budou brát ryby." Moje kyvadélko ukázalo, že ano, a tak jsem vyrazil na lov, ale dost pravděpodobně jsem ho měl nějaké porouchané, protože nebralo zhola nic.

Při jednom zájezdu jsem zažil i doslova dechberoucí vykuřování duchů. Dorazil jsem na ubytování a několik jedinců okolo mě hned ucítilo energie mrtvých lidí a taky spoustu jiných negativních energií, ale to, že jsem si před pár vteřinami uprdl, naštěstí vytříbené smysly ostatních nezasáhlo. No a teď co s tím? Jako nejlepší řešení bylo vybráno vykuřování, toho se prý duchové bojí ze všeho nejvíc. To pak bylo provedeno zapálením asi tak tisíců vonných tyčinek, škoda jen, že je moji spolubydlící umístili přímo pod požární hlásič, který spustil svůj ohlušující řev. Několik minut jsem přes štiplavý kouř nic neviděl a přes poplašný signál ani neslyšel. Šel jsem se tedy zavřít do nejbližší skříně, abych měl konečně alespoň chvilku klidu, ale jak mi bylo vysvětleno, neměl jsem to dělat, protože se jednalo o energetický portál do jiných galaxií. Škoda, já doufal, že bych se mohl dostat do Narnie, pohádkového světa za skříní, ale faun, pan Tumnus, mě bohužel nenavštívil.

Po těchto zážitcích jsem usoudil, že bude dobré udržet rozum a víru v rovnováze, protože je sice pravda, že jsme jenom lidé a ani zdaleka nevíme všechno, nicméně mohu potvrdit, že přemíra nadpřirozena taktéž škodí lidskému organismu.