Jak jsem se nestal homosexuálem

15.11.2019

Už jako malý kluk jsem toužil být proslulým hokejistou a objíždět kluziště NHL jako postrach soupeřových gólmanů. Proto když jsem se později rozhodoval, na jakou školu nastoupit, byla taneční konzervatoř jasná volba, poněvadž jak řekli rodiče: "Na hokej nepůjdeš, my máme radši tancování." Započal jsem tedy kariéru mladého Harapesa, a to i přesto, že jsem Vlk, a už vůbec ne hárající.

První krokem před počátkem nového školního roku bylo obstarání pomůcek do školy. Piškoty jsem si sice do Prahy přivezl už z domova, ale záhy jsem zjistil, že se nemělo jednat o suchary, nýbrž o taneční obuv. Zašel jsem tedy, v doprovodu maminky, do obchodu s tanečním vybavením, abychom chybu napravili. Krom piškotů jsme měli koupit také jakýsi suspenzor. Za tímto názvem se skrývala dámská tanga s o trošku širší gumou. Poté, co se prodavačce podařilo vyzkoušet správnou velikost pásu cudnosti, což nebylo jednoduché, protože jsem se dvakrát pokusil vyskočit z okna obchodu, mohl můj první školní rok na umělecké škole započít.

Pravda, chvíli jsem si zvykal na šňůru, která poněkud netradičně rozdělovala moje pozadí, ale již velmi brzy jsem pochopil pravý význam ďábelského nástroje. Na jedné ranní lekci jsme totiž urputně procvičovali zádové svaly. Tento cvik spočíval v tom, že v lehu na břiše co nejvíce nadzdvihnete trup od podložky. Vedlejším efektem však bylo razantní přitlačení pánevní oblasti k zemi a při zaklonění hlavy se otevřel výhled na dámské či pánské pozadí, každému z chlapců podle jeho gusta. Při zpětném otočení do lehu na zádech se pak spolužákům bez pověstného suspenzoru vytvořily mezi nohama útvary ne nepodobné proslulým sekvojím z Yellowstonského národního parku.

Tanec jsem si však oblíbil až ve chvíli, kdy přinesl své první hmatatelné úspěchy. Stalo se to na jednom ze série dětských představení s názvem Jak se dělá tanečník, které návštěvníci v citlivém věku rádi přejmenovávali na Jak se dělá konečník. Byl jsem tehdy vystrčen na scénu ve fialových šponovkách s hlubokým výstřihem, který diváci hned na začátku odměnili veselým hvízdáním. Poté, co jsem předvedl těžce nacvičenou variaci z Labutího jezera, však vypukla ta správná vřava. Publikum tleskalo, hvízdalo a někteří žáci na mě dokonce svítili laserem, asi aby i ostatní přesně viděli, pro koho je tato báječná atmosféra vytvořena. Pak na scéně přistál chleba se šunkou a sýrem, doprovozen větou: "Tumáš, buzno!" Téměř dojat jsem pokorně sebral svůj první honorář a v hlubokém předklonu jsem scénu opustil.

První úspěchy mě natolik motivovaly, že jsem se bez ostychu pustil i do těžší partneřiny a pokoušel jsem se spolužačky zvedat nad hlavu jako sólista Národního divadla. Jednou jsem však své síly přecenil a poté, co se nad hlavu vzneslo děvče o velikosti dvouletého hrocha, jsem v zádech uslyšel zapraskání, které zpomalilo mou slibně rozjetou kariéru tanečníka.

Po několikaletých bolestech jsem se však rozhodl nevzdat a přihlásil jsem se úspěšně na Hudební akademii múzických umění, obor pedagogika tance. Ani zde nebyla o zkušenosti nouze, i když možná jiné, než by člověk očekával. Postaral se o ně stážista Ángel z Kostariky. Špatně jsem si v šatně po vyučování vyložil jeho zájem o moje spodní prádlo a po letmém dotyku jeho paže s mou chloubou jsem ho praštil. Těžko říct, z čeho byl Anděl, jak jsem ho familiárně nazýval, překvapen víc, jestli z pohlavku, nebo z nulové reakce malého vlka v trenýrkách. Nicméně poté, co se mě pokusil několikrát neúspěšně opářit v pánských sprchách, od svých záměrů upustil. V hlavě jsem si opakoval nevěřícně: "Nevidí, že jsem heterák? Nenosím přece tanga, ale suspenzor."

Nyní už však nelituji rozhodnutí stát se tanečníkem. Našel jsem si v tomto prostředí spoustu přátel a nutno dodat, že na jednoho heterosexuála zde připadá průměrně dvacet děvčat, což také není k zahození. Kluziště NHL tedy neobjíždím, ale jak říkají moji již dávno nejen čtyřprocentní kamarádi: "Lepší sboristův vrabec v hrsti než nahý sólista na střeše."